Mám rád tu naší mírnou středoevropskou krajinu a jsem s ní srostlý. Jakkoli rád navštěvuji i krajiny jiné, většinou mě nechytí za srdce, právě pro svou vzdálenost tomu, co je mi… no, blízké:-). Proto jsem i na Island jel zároveň natěšený, zároveň s jistou pochybností, jestli se s tamější krajinou dokážu více propojit. Ten proces byl ale poměrně rychlý. Na Islandu a jeho krajině je cosi zvláštně přitažlivého a návykového, i přes onu ohromující hrozivost. Nejlépe to vystihuje moment na pláži Djúpalónssandur, kde jsem zažil nejrozbouřenější moře, jaké jsem kdy viděl. Dofotil jsem a chtěl už odejít, ale každé dva kroky jsem se zastavil a další minuty jen zíral na nekonečnou masu vody, jak se v obrovských vlnách (které v dáli sahaly výše než jsem stál) rozbíjí o břeh a skály.

 

A to je zkrátka Island – drsný svět, který vás uhrane a nedokážete z něj spustit oči. Troufám si říct, že k onomu propojení tam skutečně došlo a chytil mě za srdce. Byl k nám totiž neuvěřitelně vlídný a připravoval nám prakticky po celou dobu úžasné podmínky pro focení, kdy navíc ani nebyla moc zima a jen málokdy foukalo. Nečekal jsem to od něj, ale jeho otevřenost a laskavost vůči nám mě odzbrojila a mnoho momentů jsem jen stál plný vděčnosti za to, co nám bylo umožněno vidět a zažít.

Z toho všeho zřejmě všem vyplývá, že se tam rozhodně budu chtít vrátit:-). A to určitě znovu i čistě soukromě, ale také na fotoexpedici, kterou nejspíše příští rok uspořádám. Berte to tedy jako takové navnazení na něco, co tam snad bude možné zažít se mnou znovu:-).

Děkuju, Islande!

.

Více fotografií najdete zde – https://markusnakus.com/galerie/serie/iceland-2024/